Zde si můžete přečíst některé archivní i aktuální rukopisy autora. Jedná se vesměs o krátké dobrodružné či pohádkové příběhy a básničky, z nichž některé jsou ilustrovány a byly vydány knižně, formou leporel či omalovánek. Ukázky nejsou řazeny chronologicky. Drobné obrázky v textu jsou pouze doplňky k těmto ukázkám a nebyly vytvořeny jako jejich ilustrace.

Josef Pospíchal

POPLETENÁ ZVÍŘÁTKA

Zajíci

Honili psa zajíci,

že jim zobal pšenici.

Bažanti se smějí,

pes pšenici nejí!

Vrabec

Chytil vrabec jestřába,

převrátil ho na záda.

Dej si pozor, pařáte,

umím totiž karate!

Štěkal holub na kočku,

ať se jde pást na loučku.

Prý tam rostou myši z trávy,

kokrhaly ráno krávy.

Žabák a stehlík

Na kameni, u rybníka,

kváká žabák na stehlíka.

Ten na něj však nemá čas,

navštívil ho konipas.

Sloni na Vánoce

Na Vánoce vloni,

byli u nás sloni.

Chtěli vidět stromeček,

zničili nám domeček.

Tygr

Tygr, to je zvláštní druh,

na těle má samý pruh.

Jeden jako druhý,

je to šelma s pruhy.

Lev

Hřívu nosí po pralese,

chodí s ní i po buši.

Řev když jeho tmou se nese,

srdce se nám rozbuší.

Pes a bota

U starého plotu

našlo štěně botu.

Vrčí na ni, taky štěká,

bota se však nepoleká.

Ví, že jí psík nenazuje,

jazyk na něj vyplazuje.

Úhoř

Zeptali se úhoře,

byl-li letos u moře?

Ale kdepak, úhoř říká,

letos jsem byl u rybníka.

V moři tam je hodně soli,

oči štípou, to mě bolí.

***

Vodomil Protiva /povídka z cyklu Malý velký svět/

 U jednoho zahradního jezírka bydlel starý a nevlídný vodomil. Víte, to je takový docela velký černý brouk, který si ze všeho nejradši vaří kaši z vodních rostlin a řas.

 Tento náš vodomil měl rád svůj klid a často se zlobil a vztekal na své sousedy kvůli každé maličkosti.

 Považte, komářím mládencům pošlapal chaloupku jen proto, že ho svým bzučením vyrušili od oběda. Přitom ti pískálkové bzučeli jen samé pěkné písničky, ani jste nemuseli zapínat rádio. Tak hezky hráli.

 Nebo paní Bahnomilku shodil jednou zákeřně z puškvorce, že prý mu svými křídly stínila dvorek a on se nemohl vyhřívat na slunci. Chudák paní Bahnomilka, ještě dnes musí chodit s naraženými zády k lékaři.

 Den co den tenhle vodomil, vyvolával kolem sebe kdejaký nesvár a hádku

a ještě se zdálo, že se tím výtečně baví.

 V půlce léta dolehlo na krajinu období sucha a na břeh jezírka se přistěhovalo hodně nových obyvatel. Mezi nimi byla i rodinka červených ploštic se svými dětičkami.

 To bylo něco pro vzteklého vodomila. Neustále na malé ploštice pokřikoval nějaké nadávky. Jednou se mu nelíbilo, že si hrají na břehu s míčem, jindy zas že hází do vody žabky. A když si ploštice udělali z listu rozrazilu náramnou skluzavku, po níž sjížděli do jezírka, došla vodomilovi trpělivost úplně. Vtrhl k plošticím do jejich hliněného příbytku a všechny je začal tlouct jako nepříčetný. Nebýt sousedů chrostíků, kteří ploštice rychle schovali u sebe, kdoví jak by to všechno dopadlo.

 Ploštice, ale i další jejich sousedi již začali uvažovat, že se od jezírka odstěhují, protože život vedle zlého vodomila byl vážně k nevydržení. Ten když viděl jejich přípravy na cestu, ještě na ně přes plot pokřikoval ať si jen táhnou tam, odkud přišli a házel po nich bláto.Takový to byl dobrák.

 Jenže druhého dne se stalo něco nečekaného a neuvěřitelného. Majitel zahrady se totiž rozhodl jezírko rozšířit a tak zahradník vyryl hlínu ze břehu kolem jezírka, naložil ji na vozík a vysypal ji na druhý konec zahrady k plotu.

 Řeknu vám, pro člověka to není žádná vzdálenost, ale pro takového brouka nebo ploštici je to úplně druhý konec světa.

 Zahradník svoji práci provedl ještě před rozbřeskem, takže starý vodomil ani ploštice vůbec netušili co se s nimi děje.

 To vám bylo ráno překvapení!

  Když ploštice vylezly ze svých hliněných komůrek, aby se přivítaly se sluníčkem, bylo už venku plno jiných broučků a ploštic. Ano, byli to obyvatelé rumiště na které zahradník vysypal hlínu od jezírka. Také oni zde stáli v údivu nad tou změnou v jejich v dosavadním bydlišti. Bylo to, jako kdyby v Praze vyrostla přes noc nová hora Říp. Jen si to představte.

 Nově příchozí se zpočátku lekli toho davu zvědavců všude kolem, ale pak se začali radovat. Na každé hroudě hlíny, na každém listu či stéble trávy se to hemžilo červenými plošticemi, stejnými, jako byli oni sami.

 „Hurá, hurá!“, to bylo radosti nad setkáním s novými obyvateli rumiště. Hned začalo vzájemné představování a vyptávání a hned bylo všude plno křiku a veselí.

 Když se konečně shromáždění venku trochu utišilo a každý se zase vydal po své každodenní práci, probral se i vzteklý vodomil. Otevřel zlostně dvířka svojí hliněné komůrky a jen co spatřil sousedy začal jim strašně nadávat, že se to ani opakovat nehodí. Přitom si ani nevšiml, že už není u zahradního jezírka a že krajina kolem je úplně jiná. Takový to byl vzteklý chlap.

 Jeho škaredé nadávky ale neslyšeli jenom blízcí sousedé, ale zaslechli je také ostatní ploštice. Zastavily se, překvapeni tou hrubostí a začaly se vracet zpátky, aby zjistily co se to vlastně děje? Když se zase všechny sešly před vodomilovou komůrkou, bylo jich tam několik set.

 Vodomil se strašlivě vyděsil. Tolik ploštic pohromadě ještě nikdy neviděl. Strachy se celý roztřásl a jak mohl nejrychleji zmizel ve své komůrce. Dveře zamkl na deset západů a ještě k nim přistavil starou skříň, aby na něj ploštice nemohly. Dostal takový strach, že se mu ploštice za jeho urážky a nadávky budou chtít pomstít, že se vůbec neodvážil z komůrky vylézt ven.

 Ploštice však neměly v úmyslu mu ublížit. Rády by mu odpustily a přijaly jej za souseda, kdyby jim otevřel. Klepaly na něj a volaly ať vyjde ven, ať se nebojí.

 Vodomil jim ale nevěřil, protože nevěděl co je to přátelství a vlídnost. Zůstával dál za zavřeným dveřmi a třásl se strachem. A protože jej od té doby již nikdo neviděl a dveře komůrky jsou stále zamčené, třese se tam za nimi asi dodnes…

Jak se broučci udobřili /povídka z cyklu Malý velký svět/

 Na udusané hlíně, kousek od místa kde začíná trávník, hráli si broučci a mušky na schovávanou.

 Tou dobou projížděla kolem maminka s kočárkem a malému miminku upadl na zem kousek banánu.

 Když to broučci a mušky uviděli, přestali si hrát a hladově se vrhli na banán. Co bylo pro člověčí miminko malý kousek, to byl pro broučky pořádně velký kus. Mňam, mňam, taková dobrota! Však ji taky každý brouček či muška chtěl mít jen pro sebe. Předbíhali se, křičeli na sebe a hádali se o tom, kdo viděl kousek banánu první.

 „Já, já!“, křičel malý rezavý mravenec, „já jsem ho viděl první, je můj!

 „To neplatí, já jsem u něho byla nejdřív, proto patří mně!“, křičela hrabalka se zakroucenými tykadly a bojovně vypnula hruď.

 „Ani náhodou!“, rozkřikl se tlustý chrobák. „Já jsem největší a taky nejsilnější, proto banán patří mně!“ A již se hrnul k voňavému zbytku banánu, aby si jej odnesl pryč.

 „Tak to tedy néééé!“ zvolali ostatní broučci a mušky. „Taky si chceme užít!“, křičeli a o překot se vrhli na tu sladkou dobrotu.

Ani si nepřejte vidět, jaká v tom okamžiku nastala pranice. Brouci i mušky úplně zapomněli, jak si ještě před chvílí pěkně hráli a mydlili se hlava nehlava. Tahali se za tykadla, kousali do krovek a jedné bzučivce dokonce natrhli křídlo. V zápalu boje si ani nevšimli, že po zemi přeletěl tmavý stín a nad jejich hlavami zakroužil hladový sršeň.

 Dříve, než se zápasící drobotina stačila vzpamatovat zabzučel veliký sršeň kolem nich, sebral zbytek banánu a zmizel v povětří.

 Broučci i mušky, celí potlučení, špinaví, plní modřin a boulí se jen překvapeně dívali, jak sršeň mizí v dáli.

 Malá kobylka s boulí jako hrášek se rozplakala a rezavý mravenec s modřinou pod okem moudře pravil: „Měli jsme si banán rozdělit a každý z nás by ochutnal aspoň kousek.“

 „Správně“, řekla bzučivka s natrženým křídlem. „ Teď máme místo banánu akorát šrámy a potlučená těla. Dobře nám tak, byli jsme hloupí.“

 „Pravda pravdoucí“, řekl ještě zadýchaný chrobák. „Příště se raději hned dohodněme, a rozdělme, ať nás nikdo nepřeveze jako dneska ten vykutálený sršeň!“

 „Ano, ano!“, volali ostatní. „Příště budeme moudřejší a rozdělíme se.“

 Nato začal jeden druhému čistit ušpiněné šaty, a chrobák kobylce dokonce pofoukal bouli na hlavě.

  No a tak se broučci i mušky zase udobřili.

***

Nejhezčí dárek  /povídka z cyklu Malý velký svět/

 Maminka Cvrčková měla mít brzy narozeniny. Všechni malí cvrčkové se předháněli v tom, kdo z nich mamince sežene nejhezčí dárek. Šikovný Fidlálek věděl, co si maminka přeje a podařilo se mu nakonec sehnat dárek ze všech nejhezčí.

 Ostatní věděli, že tak pěkný dárek, jaký má pro maminku Fidlálek, již neseženou, a tuze svému bratříčkovi záviděli. A protože nechtěli, aby nejhezčí dárek přinesl právě on, v noci mu jej sebrali a hodili do potoka, aby ho voda odnesla. To se stalo den před maminčinými narozeninami.

 Když na to Fidlálek přišel, ihned vyrazil ztracený dárek hledat. Utíkal podél potoka a prodíral se pralesem rostlin, které lemovaly jeho břeh. Běžel dlouho a očima přitom sledoval vodní hladinu, nezahlédne li ztracený dárek. Myslel, že by se mohl zachytit třeba za nějaký kořen či kámen nebo stvol vodní rostliny. Ale nic takového. Dárek uplaval navždy.

 Velký smutek a únava přepadly Fidlálka po tom vyčerpávajícím běhu. Co dá zítra mamince k narozeninám? Ostatní se mu budou smát. Maminka bude zarmoucená, protože si bude myslet, že na ni zapomněl. Takové a podobné myšlenky se honily Fidlálkovi hlavou. Mezitím se rychle zešeřilo a ještě než padla na krajinu tma, malý cvrček samým vyčerpáním usnul.

 U cvrčků v chaloupce však nastalo večer velké pozdvižení. Fidlálek se ztratil! Maminka Cvrčková i s tatínkem Cvrčkem navštívili snad všechny sousedy. Ptali se na mezi i pod skalkou, ale nikdo jejich malého synka neviděl.

 Celou noc v chaloupce oka nezamhouřili a v okně nechali svítit lampičku, aby Fidlálek našel snáze cestu domů, kdyby se přece jen objevil.

 Druhého dne ráno, když se malý cvrček neukázal, přiznali jeho zlomyslní bratři co Fidlálkovi provedli a taky to, že jej viděli utíkat po proudu potoka. Na lítost ani rozčilování však již nebyl čas. Hledat Fidlálka vyrazili všichni blízcí a sousedé. Dokonce i starý ovád Tabatěrka se belhal k potoku.

 Dlouho cvrčci hledali svého mladšího brášku a kamaráda. V houštině rostlin se ptali komárů a srpic, na vodní hladině vodoměrek a vírníků zda-li neviděli zatoulaného Fidlálka. Ale vše se zdálo marné. Kolem poledne již cvrčkové a jejich pomocníci nemohli dál. Cesta pobřežní džunglí nebrala konce a vše nasvědčovalo tomu, že Fidlálek zřejmě uklouzl a spadl do potoka a voda jej odnesla bůhvíkam. Možná, že padl za oběť nějakému dravci? Těžko říct. Nebylo po něm prostě ani vidu ani slechu.

 Bezradní cvrčkové si chvíli odpočinuli a pak se celá skupina záchranářů vydala pomalu na smutnou zpáteční cestu. Sotva však učinili pár kroků, rozhrnuly se za nimi listy šáchoru a mezi nimi se objevila Fidlálkova hlava.

 „Pomoc, pomoc!“, stačil ještě zavolat tichým hlasem a klesl vyčerpáním k zemi. Naštěstí jej ostatní cvrčkové uslyšeli právě včas a Fidlálka zachránili. Udělali pro něj nosítka z ostřicového listu a pozdě odpoledne dorazili všichni šťastně domů.

 Večer, při oslavě narozenin, když se předávaly dárky, každý pro maminku něco měl, jen Fidlálek ležel v posteli a spal. Tak jej to dobrodružství unavilo.

 Maminka všem za dárky poděkovala a nakonec řekla, že ten nejhezčí dárek přeci jen dostala od Fidlálka, protože se našel živý a zdravý a že je ráda, že jsou zase všichni pohromadě.

 A Fidlálek? Ten se jen usmíval, jakoby maminku i ve spánku slyšel…

***

Příběhy vodníka Toníka  /pohádky a dobrodružství/  

Jak k nám přišel nový žák

 Všechno začalo tím, že jednoho dne přivedl pan ředitel do třídy úplně nového žáka.

 Paní učitelka, Klekánice Rozcuchaná, nám řekla, že nový žák se jmenuje Gabriel a že je to anděl a že do naší školy přišel za trest z nebe. A že ona už se postará, aby ho naučila správnému chování.

A jelikož naše úča nic nenechá náhodě, vytáhla ze stolku staré rezavé nůžky, které snad pamatovaly ještě Kryštofa Kolumba, a zastřihla milému Gabrielovi jeho krásná bílá křídla.

 „Jéééé“, zvolala jezinka Kulhavá, „sněží!“ Hned však zmlkla, protože Klekánice Rozcuchaná třískla ukazovátkem o lavici tak silně, že půlka třídy v tu ránu ohluchla. Zvlášť těžce to nesl skřet Šmíra, který měl tak citlivý sluch, že slyšel i trávu růst. Teď však jenom odezíral, jak Klekánice hromovala:

 „Ticho, povídám! To není sníh, ale peří! A tebe Kulhavá varuji. Pokud budeš vyrušovat, ostříhám ti nehty, že tě ani doma nepoznají! Jak vidíš, nůžky mám stále při ruce!“

 V ten moment byl ve třídě klid. Anděl Gabriel si sedl vedle vlkodlaka Hrobečka a jezinka Kulhavá se tvářila jakoby tady ani nebyla, protože nechtěla přijít o své půlmetrové nehty, které jí záviděly všechny jezinky v okolí.

 Ještě na začátku bych chtěl říct, že naše třída nebyla úplně normální, jak by se na první pohled mohlo zdát. Kromě obyčejných předmětů, jako je matematika, strašení, přírodopis, zaklínání nebo procházení zdí, jsme měli některé předměty navíc. Třeba vyvolávání deště, použití kulového blesku nebo správné zakládání požárů.

 Jak vidíte, nebylo toho málo a tak se nikdo nemůže divit, že i příchod nového žáka byl pro nás dobrým důvodem, jak vybřednout z té každodenní nudy.

 Ještě před koncem hodiny jsme se s hejkalem Drápkem a bubákem Bublinou domluvili, že andělíčka pěkně skřípneme a vytáhneme z něj co je vlastně zač? Moje vodnická krev mi radila, abychom si na něj dávali velký pozor. Andělé mají totiž ve světě dobrou pověst a to by mohlo mít špatný vliv na naši třídu.

 Celý zbytek vyučování už jsem se nemohl dočkat, jak si s klukama na anděla počíháme.

Čáru přes rozpočet mi ale udělal, učitel strašení, upír Brčko. Za to, že jsem špatně kvílel, jsem musel po vyučování uklízet kabinet s lebkami.

 Nakonec jsem se přece jen dočkal a vyběhl ze školy jako utržený ze řetězu. Však to jistě znáte. Když se na něco moc těšíte, tak vás nic nezastaví…

 Za školou je zahrada, za zahradou hřiště a za hřištěm zeď. Tam jsme si chtěli na Gabriela počíhat. Utíkal jsem abych o tu zábavu nepřišel, až mi to v kapsách šplouchalo jako při průtrži mračen. To víte, my vodníci musíme mít nějakou tu vodu stále při sobě.

 Jaké však na mě čekalo překvapení, když jsem ke zdi dorazil! Byla tam celá naše parta. Hejkal Drápek, bubák Bublina, bludička Lída, čertík Trdlo a ježiholka Rtuťovka. Jenom skřítek Mimik chyběl. Ten byl ale marod, protože se minulý týden porval s křečkem a zlomil si dvě žebra. Takže toho nepočítám.

 Co mě ale překvapilo? Všichni stáli v kruhu u zdi, třeli si rukama oči a plakali. Na zemi ležel anděl Gabriel na kterém seděl Bludný Kořen a škrtil ho. Vidíte? Na Bludného Kořena jsem málem zapomněl. Ten ale stejně do naší party nepatřil, takže o něm až později.

 „Co se děje?“, zeptal jsem se bubáka Bubliny. „Proč brečíte?“

 „Představ si“, povídá bubák. „Pěkně jsme si na toho andílka počíhali, ale když jsme se na něj vrhli, namířil na nás takový malý váleček, potom to zasyčelo jako vyplašená zmije a nás tak začaly pálit oči, že nebýt Bludného Kořena, který šel okolo, tak nám ten darebák utekl.

 „No jasně“, musel jsem se zasmát. „Použil na vás slzný plyn a ten na Bludného Kořena neplatí, protože má oči ze dřeva“.

 On totiž Bludný Kořen je celý ze dřeva a jen tak někdo si na něj netroufne. Dokonce i takový medvěd si na něm vyláme zuby a to je co říct.

 „Hele, co kdybyste mě už pustili?“, zachrčel najednou anděl Gabriel. „Byla to sebeobrana. Stačí jen trochu vody a oči vás pálit přestanou.“

 „To je fakt“, řekl jsem a každému jsem nalil z kapes něco málo vody na opláchnutí.

 „Brrrr, smrdí to žabinou!“ stěžovala si bludička Lída, ale i té byla nakonec moje voda dobrá.

Kořen potom anděla pustil. Ten si otřepal zaprášená křídla a zeptal se zachraptělým hlasem:

 „Co ode mne vlastně chcete? Nemám čas se s vámi zahazovat. Spěchám totiž na ubytovnu!“

 „No, jen se tak nečerti, anděli“, řekl smířlivě hejkal Drápek. „Chtěli jsme si jen vyzkoušet, co jsi zač? Jestli nejsi třeba školní špión nebo tak něco? To víš, o andělích máme svoje mínění!“

 „Bacha, jde sem školník!!!“, vyjukla náhle ježiholka Rtuťovka. „Radši zmizíme!“

 A skutečně. Školník Pařát si to mířil rovnou k nám. Asi zase někdo žaloval. Pro nás to ale znamenalo jediné. Rychle se ztratit nebo, jak říkají námořníci, zvednout kotvy. Každý z nás totiž věděl, že koho dostal školník Pařát do svých pařátů, obzvláště kvůli nějaké čertovině, ten si to vždycky po čertech odskákal. Nakonec čertík Trdlo by o tom mohl vyprávět. Toho Pařát jednou přistihl, když maloval jeho legrační podobiznu na chlapeckých záchodech a Trdlo pak musel všechny záchody za trest vydrhnout vlastním kapesníkem. Považte tu hrůzu. Fuj! Od té doby se čertík Trdlo vyhýbá školníkovi jako čert kříži a sním i celá naše parta.

 „Co tam zase vyvádíte?“, křičel již z dálky Pařát a supěl k nám.

Ježiholka Rtuťovka rychle naskočila na svoje košťátko, bludička Lída si šupla za ni a frrrrr, už byly v povětří. Čertík Trdlo plivl na zem ohnivou slinu a zmizel v pekelném kouři. Bubák Bublina s hejkalem Drápkem vyrazili k lesu a Bludný Kořen se zahrabal do země tak, že jej od skutečného kořene nebylo možno rozeznat. Na místě jsem zůstal akorát já, protože my vodníci máme pro strach uděláno a anděl Gabriel, protože ten neznal školníka Pařáta.

 „Ha!“, vybafl na nás uřícený školník. „Slyšel jsem, že se tady za školou někdo pere. A to, u všech rarachů, nestrpím! Toho bych musel přísně potrestat!“, hromoval.

 Dělal jsem jako bych školníka ani neviděl a byl jsem zvědav, co na to anděl Gabriel?

Teď se ukáže, jaký je to charakter, říkal jsem si pro sebe.

 „To bude asi nějaký omyl“, pravil s andělským úsměvem Gabriel. „Cestou ze školy jsem zakopl tady o ten kořen a trošku jsem si natloukl. Nic víc.“ A ukázal přitom na zahrabaného Bludného Kořena, přičemž do něj s chutí kopnul. Bludný Kořen, i když dostal ránu do hlavy, raději mlčel a dělal jako že je úplně normálním kořenem. To víte, ani on se nechtěl školníkovi prozradit.

 „Je to pravda, rošťáku zelená?“, osopil se Pařát na mě.

 „Copak byste nevěřil andělovi, pane školníku?“, odvětil jsem chytře.

 „A ten kořen by se měl vytrhnout, než se o něj někdo přerazí“, řekl ještě anděl a znovu do Bludného kopl. Na to jsem kopl do kořene taky a řekl jsem:

 „To je pravda, to by se mělo říct panu řediteli.“

 „To jsem blázen, to jsem blázen“, kroutil hlavou udiveně školník. „Vždyť ještě včera tady ten kořen nebyl“, dodal zmateně. „A vy už tady neokounějte a mažte domů!“, rozkřikl se na nás.

 To nám rozhodně opakovat nemusel, a tak jsme s andělem zamířili nejkratší cestou k lesu. Musel jsem se v duchu smát, když jsem si představil, jak se asi školník podiví když bude chtít Bludného Kořena vykopat a ten vyskočí ze země a vezme svoje dřevěné nohy na dřevěná ramena. To bude legrace…

 Hned, jak jsme se s andělem Gabrielem ocitli v lese, zeptal jsem se ho, kde vlastně bydlí?

Že to nebude u nás, v rybníce, to jsem věděl už předem. Andělovi moc do řeči nebylo, ale nakonec se přiznal, že bydlí nedaleko odtud, v Perníkové chaloupce. Prý když mu to tady z nebe zařizovali, tak nikde v okolí nic lepšího nebylo.

 Tomu jsem se ani nedivil, protože bába s dědkem, kteří v chaloupce žili, tam měli vždycky volný pokojík pro nějakou nečekanou návštěvu. Proč tomu tak bylo, to jsem ale Gabrielovi neřekl. Jistě na to časem přijde sám.

 Za chvíli se před námi otevřela zelená mýtina, na jejímž konci stála Perníková chaloupka.

 „Díky Gabrieli, žes nás neprozradil“, řekl jsem. „Já jsem vodník Toník a jestli chceš, tak se zítra, cestou do školy, pro tebe stavím?“

 „Dobře“, řekl Gabriel a rozloučili jsme se. Já měl k rybníku ještě kus cesty a anděl zamířil k Perníkové chaloupce.

Jak se Bludný Kořen pomstil

 Od příhody za školní zdí uběhlo několik dní a učitelka Klekánice brzy pochopila, že to s převýchovou anděla Gabriela nebude tak snadné. Všem bylo také najednou jasné, že by naše parta mohla mít nového člena. A to hned druhý den, kdy se do naší třídy, jako vichřice, přihnala bába z Perníkové chaloupky. Páni, ta vám vypadala!

 Byla celá černá, vlasy úplně spálené a z ohořelého oblečení se jí ještě kouřilo, když křičela:

 „Ten darebák mě zamknul v peci na perník“, řvala a sápala se začouzenýma rukama na Gabriela.

 Třída vypukla v nehorázný smích. Každý přece věděl, že babka s dědkem sami lákali děti do Perníkové chaloupky, aby si je pak, vykrmené, v peci upekli. Teď jim to ale nevyšlo.

 „Tak dost!“, řekla rázně Klekánice Rozcuchaná a zastavila dotírající bábu svým dubovým ukazovátkem. „Výuku si narušovat nenechám!“

 Nato zavolala školníka Pařáta, aby odvedl rozzuřenou bábu k panu řediteli. Ta se sice vzpouzela až popel, který z ní padal, zasypal málem půlku třídy, ale školníkovi Pařátovi nemohla odolat.

 „Tak to bych do tebe neřekla, Gabrieli“, zamračila se Klekánice. „Copak vás v nebi neučili, jak se chovat ke starším lidem?“

 „Prááásk!“ Třída zase vybuchla salvou smíchu. Také Klekánice se culila pod vousy, protože i ona moc dobře věděla, jaká byla babka z Perníkové chaloupky potvora, a že se jí stalo po právu. Nemohla nám to však otevřeně přiznat a tak radši začala probírat novou látku, abychom se nerozptylovali.

 Gabriel však trestu neušel. Musel uklidit celou třídu i schody od černých fleků a popela, který tam roznesla připálená babka. Do konce vyučování pak musel klečet na hrachu a za domácí úkol dostal tisíckrát napsat, že už nikdy nebude perníkovou babičku přikládat do pece.

 Celá parta byla nadšená a ježiholka Rtuťovka ještě ten den odpoledne Gabrielovi nabídla, že se s ním proletí na koštěti, když sám létat nemůže, protože má zastřižená křídla.

 My ostatní jsme se také nenechali zahanbit a za pár dní byl anděl Gabriel již plnoprávným členem naší party.

 Na koho jsme však v tom shonu zapomněli byl Bludný Kořen. Ve škole se nám vyhýbal a přitom kul pomstu za to, jak jsme ho s Gabrielem nakopli.

 A pak se to stalo.

 Z ředitelny se ztratila schránka, ve které byly peníze za sběr starého papíru za celý školní rok. Ve škole nastal poprask a rozběhlo se vyšetřování. Pan ředitel Čárymárák, i přesto, že byl vynikající kouzelník, nedokázal ani pomocí křišťálové koule zjistit kam skříňka zmizela. Na řadu tak nutně přišli detektivové z blízkého městečka Lebkotluky, aby celou věc objasnili a záhadu vyřešili.

 Detektiv a jeho pomocníci měli dlouhé kabáty a velkou lupu a celý den ohledávali, jak sami říkali, místo činu. Nenašli však nic zvláštního, snad až na zbytky bílého peří. Ale i to jim stačilo. Ukázalo se totiž, že peří patří andělovi Gabrielovi. Ten se ale nechtěl ke krádeži přiznat, a tak ho detektivové vzali s sebou do městečka na policejní stanici.

 Nemohl jsem tomu uvěřit, že by byl Gabriel zloděj. Odpoledne, když jsem šel za hejkalem Drápkem a bubákem Bublinou, potkal jsem na lesní cestě Bludného Kořena. Nějak záhadně se usmíval.

 „Tak co, už máte kamarádíčka v báni, že? Checheche! Já si hned myslel, že tu stříbrnou schránku s penězi vzal on!“, posmíval se.

 Nevšímal jsem si toho a šel jsem dál jakoby nic. Něco mi ale začalo vrtat hlavou. Jak to, že Bludný Kořen věděl, že uloupená schránka je stříbrná ? Vždyť nikdo z nás tu schránku nikdy neviděl? Dokonce ani Klekánice Rozcuchaná, ani detektivové, když schránku hledali, neříkali nic o její barvě nebo o tom, jak vypadá? To byla záhada. Odkud to jen Bludný Kořen mohl vědět? Začal jsem mít podezření!

 Bubák s hejkalem už na mě čekali v naší skrýši, v hluboké lesní strži, v parádně vykotlaném stoletém dubu. Hned jsem jim řekl o svém setkání s Bludným Kořenem a taky o svém podezření.

 „Aby v té lumpárně neměl nakonec své dřevěné prsty Bludný Kořen, pánové“, zhodnotil, po chvíli, situaci hejkal Drápek.

 “Vsadil bych se, že to na Gabriela narafičil“, přidal se bubák.

Zatímco jsme takto diskutovali přiletěla ježiholka Rtuťovka. Zaparkovala své košťátko u paty stromu a řekla, celá udýchaná: „ To mi nebudete věřit, kluci, ale před chvílí jsem slyšela, jak ten ňouma Bludný Kořen, pozval všechny jezinky z páté Á k sobě do jeskyně na nějaký mejdan. Bude tam prý moře limonády, čokoládové sušenky a možná i zmrzlina.“

 „Ha, tady to máte!“, vykřikl jsem vítězoslavně. „Kde by se Bludný Kořen zmohl na takové laskominy, když ke svačině nosí akorát tak placky z muchomůrek?“

 „Jasně“, přidal se hejkal. „Ty peníze vzal on a teď si je chce užít!“

 „No jo“, řekl bubák, „ale jak mu to chcete dokázat, když si stejně všichni myslí, že to udělal anděl Gabriel?“

 „Chudinka, teď je ve vězení. Je mi ho líto. Smrk, smrk.“ Zavzlykala ježiholka Rtuťovka a utřela si nos.

 „Víte co? Budeme Bludného Kořena pořád sledovat, a to by v tom byl čert, abychom na něco nepřišli“, rozhodl jsem. A tak se taky stalo.

 Ježiholka Rtuťovka si vzala vzdušnou hlídku a my ostatní jsme se střídali ve sledování Bludného Kořena na zemi. Noční sledování měl na starosti čertík Trdlo, protože, jak známo, čert nikdy nespí, a tak měl alespoň o zábavu postaráno. Nakonec jsme do celé akce zapojili také uzdraveného skřítka Mimika, který se uměl bezvadně proměňovat ve spadlé listí. Měli jsme tak jistotu, že budeme mít Bludného, nepřetržitě, dnem i nocí na očích.

 Ještě toho dne jsme se ale s ježiholkou Rtuťovkou vypravili za andělem Gabrielem do městské šatlavy, abychom jej trochu povzbudili. Samozřejmě, že jsme letěli až večer, aby nás nikdo neviděl. Jenže cestou jsme narazili do hejna netopýrů a museli jsme nouzově přistát. Rtuťovce se přitom nalomilo košťátko a nějakou dobu trvalo, než jsem ho omotal izolepou, abychom mohli pokračovat.

 Když jsme konečně dorazili až k oknu žaláře, byla již hluboká noc a jen srpek měsíce svítil do kraje. Gabriel měl velkou radost, že nás vidí a hned se ptal, jestli jsme mu nepřinesli pilník, aby mohl přepilovat mříže. Když jsme mu ale pověděli o našem plánu, tak uznal, že by útěk neměl žádnou cenu a že bude lepší, když skutečného viníka odhalíme sami. On si prý ve vězení aspoň odpočine od školy. Jelikož jsme zítra měli psát písemku z matematiky, nevěděl jsem, jestli mu nemám závidět?

 Zatímco Rtuťovka ještě trochu přiopravila naprasklé košťátko, já se rozloučil s Gabrielem a pak jsme letěli domů. Já do rybníka Brčaláka a ježiholka pokračovala k sídlišti na kuřích nohách do Strašidelné strži.

 „Brrrrr!“, tam bych tedy nebydlel ani za nic. Ale to víte, ježiholky jsou vlastně mladé ježibaby, které jsou již od dětství na život ve Strašidelné strži zvyklé. Pro vás by to jistě také nebylo. A pro ty, co se bojí večer třeba jen vrznutí podlahy nebo houknutí sýčka, už vůbec ne.

Ukázka z rukopisu "Pohádková škola"

***

Ukázka z rukopisu "Pohádková škola - část druhá" 

***

 Kniha, přítel člověka, říká se. A když můžete napsat knížku o vašem příteli je to dvojnásobné štěstí. Inu, přátel není nikdy dost...

SAURIK - MŮJ PŘÍTEL Z PRAVĚKU

 

 

Příhoda u snídaně

  Všechno má svůj začátek. Něco včera, něco před rokem. Náš příběh dokonce v daleké, předaleké minulosti.

  Chladným jitřním vzduchem, nad klidnou mořskou hladinou, plachtilo hejno létají-cích ještěrů, pteranodonů. Vyletěli si trochu zarybařit, protože jim po dlouhé pravěké noci již řádně vyhládlo. A věřte nebo ne, pro takového ptakoještěra je rybí snídaně tou největší pochoutkou. Kdepak ten kakao a loupáček! Ani za nic§ Ovšem ke správné pteranodoní sní-dani patří i pořádná ranní koupel. Bez ní by to vůbec nešlo! Takovému ptakoještírkovi by nestačilo jen si tak halabala opláchnout obličej nebo protřít oči. To ne! Ten, když chce sní-dat, musí do vody celý. Sakumprásk!

  Jen se podívejte, jak zkušený Viktor přitisknul křídla k tělu a už střemhlav padá do moře. „Žbluňk!“ – a zmizel pod hladinou. Zůstal tam však jen malou chviličku a teď již zase stoupá k obloze, s mrskající se rybkou ve svém dlouhém zobáku.

  „Kolikátá Viktore, kolikátá Viktore?“ volají na něj ostatní ptakoještěři žertovně. Mají ještě v paměti den, kdy se Viktor vsadil s Tuníkem, který z nich spořádá na snídani více ryb. To se ale nemělo stát. Pteranodoni totiž umí počítat pouze do pěti a v tom byl kámen úrazu. Viktor na to však vůbec nedbal a jenom lovil a jedl. A zase lovil a zase jedl. Už snědl šestou rybu, osmou, desátou a pořád volal: „To je pátá, to je pátá,“ stejně jako Tuník.

  Jenže pak se to stalo! Štíhlá křídla už déle nedokázala udržet jejich přecpaná a těžká břicha. Jako zralé hrušky se tehdy oba furianti zřítili rovnou do moře! Jejda, to vám byla ostuda! Skoro celý den pak museli sedět na břehu a čekali až jim nafouklé pupky aspoň trochu splasknou. Teprve k večeru se za velkého hekání a funění odvážili vzlétnout k domovu.

  I když od těch časů Viktor zmoudřel a vyrostl ve statného ptakoještěra, jeho kamarádi mu onu legrační historku nezapomněli a vždy, když měli příležitost, neváhali s ní Viktora poškádlit.

  Ten se ale nedal a jen co spolkl ulovenou rybu, hned kamarádům oplácel: „Až se zase budete někomu vysmívat, dejte pozor, jak vysoko letíte, aby na vás nedosáhl Kousavý Saša!“

  Poslední slova Viktor téměř vykřikl a prudkým mávnutím křídel popolétl výš k modré obloze. Ostatní ptakoještěráci, když to viděli, udělali totéž, protože vytušili nebezpečí, které jim hrozí. Ptáte se jaké?

  Z mořské hlubiny totiž, jako blesk, vyrazil náhle dlouhokrký ryboještěr a rovnou do hejna veselých vzduchoplavců! Už to vypadalo, že jednoho z nich chytí, že jednoho z nich bude mít. Ale nevyšlo mu to. Ptakoještěři přece jen o vlásek unikli jeho zubaté tlamě. Vodní dravec stačil jenom zanadávat a s mohutným šplouchnutím zmizel opět pod hladinou.

  Tak to byl ryboještěr Alexandr, tedy Kousavý Saša, jak mu tady, v Modré zátoce, všichni říkali. Lovil sice jenom ryby, ale na pteranodony měl taky spadeno, protože mu, jak se říká lezli do zelí. Kdyby některého z nich chytil, jistě by to nedopadlo dobře. To věděli všichni a tak se stalo, že i ty největší vtipálky přešel smích.

  „Vidíte, vidíte,“ káral je Viktor, „i legrácky mají svoji míru. A buďte rádi, že tento-krát nebyla ještě tak dlouhá, aby na ni Kousavý Saša dosáhl!“

 Noční dobrodružství

  Po příhodě s Kousavým Sašou odletěli ptakoještěři blíž k pobřeží, kde mohli lovit bez obav až do západu slunce. Ryby tam sice nebyly tak velké, ale je lépe mít malou rybu na talíři, než být ve velkém břichu mořského dravce! Co říkáte?

  Sotva den ulehl k zaslouženému spánku, vykoukl spoza tmavého mraku velký stříbrný kotouč měsíce. I ptakoještěři již dávno odpočívali ve svých skalních hnízdech, když na Modrou zátoku padla noc.

  Z nedalekého močálu se vynořil starý ještěr Eduard. Po silnějším, větrem vyvráceném kmeni plavuně se pomaličku a rozvážně šinul k bezlistému stromu, vyrůstajícímu z bažiny. Když jej konečně dosáhl, musel pak ještě chvíli odpočívat, než znovu nabral dech.

  Každou noc, přesně v tuto dobu, šplhal vždy stejnou cestou, aby mohl splnit svoji povinnost a odtroubil pravěkou večerku. Dělal to již jeho praděd i děd a on v tom pokračuje dál. Škoda jen, že jeho syn se před nedávnem vydal do světa a dosud se nevrátil. Kdoví, jestli jej kdy uvidí, aby mu mohl předat rodinné povolání?

  „Úúúúúúúú, úúúúúúú!“ neslo se nocí troubení starého Eduarda. Všem obyvatelům v okolí, kteří se ještě nestačili vrátit do svých příbytků, se tak dávalo na vědomí, že noční dravci vyrážejí na lov a proto je třeba honem se skrýt.

  Nejrůznější brouci, velké vážky, ještírci a ještěrky, všichni se hned důkladně zamykali do svých podzemních komůrek nebo dutých stromů. Chytne-li krvežíznivá šelma některého z nich, nebude mít žádné slitování.

  Klikatou lesní stezkou kráčel mladý ještírek Pidlásek, syn starého Eduarda. Vracel se ze světa a noc jej zastihla ještě na cestě. Najednou se však kousek od něj ozvalo podezřelé prasknutí! A teď zase! Pidlásek si otřel hřbetem ruky zpocené čelo a rychle se otočil smě-rem odkud podezřelý zvuk přilétl. Bylo to právě včas! Ze spleti tmavého porostu na něj upřeně hleděly planoucí oči nepřítele. Oči nočního lovce!

  Vystrašený ještírek již déle neváhal a střemhlav se vrhl do houští. Jenom okamžik nato se vzduchem mihl černý stín a naprázdno zacvakal mohutnou čelistí. Pidlásek prchal nočním pralesem, neohlížeje se napravo ani nalevo. Běžel velmi dlouho, jen aby se dostal co nejdále od místa přepadení. Po chvíli se však přece jen zastavil a pozorně naslouchal, zdali se dravec nevydal po jeho stopě? Nic ale neslyšel. Podařilo se mu tedy uniknout.

  „Kdybych se tak hloupě nezdržel ve světě, mohl jsem být již dávno doma!“ vyčítal sám sobě a vydal se pátrat po nějakém víc bezpečném místě, ve kterém by strávil zbytek noci. Musel být ale nadmíru opatrný a ostražitý, neboť život v džungli to není nějaká procházka květinovou zahradou nebo také třeba nedělní návštěva cukrárny!

 Měsíční světlo jen občas problesklo hustými korunami stromů, ale i to náramně pomáhalo Pidláskovi při jeho pátrání. Prošel už hezký kus pralesa křížem krážem, ale nic vhodného k přenocování nenašel. Naopak. Ještě se musel znovu skrýt, když se na stezce objevilo tělo obrovského hada. Bylo silné tak, že se mu nevyrovnal ani ten nejmohutnější strom v okolí a svou délkou by jistě překonalo i ten nejdelší nákladní vlak. Pidlásek dlouho čekal mezi kapradinami, než se na něj přece jen usmálo štěstí.

  Po stálém hledání, šplhání a přelézání se ocitl na břehu svého rodného močálu a byl zachráněn. To bylo radosti, když se starý Eduard objal se svým ztraceným synem. Dokonce si na to šťastné setkání připili i trochou přesličkového vína a skoro až do rána si měli co povídat.

  Zato jiným se té noci tak dobře nevedlo. Když noční dravec skočil po Pidláskovi a dopadl na zem, probořil se přitom do podzemního divadla malých ještírků. Hráli tam zrovna večerní představení „O sedmihlavém drakovi“, když mezi ně dopadla útočící příšera. Někteří popletové začali kupodivu jásat a tleskat, neboť si mysleli, že je to součást programu. Sotva ale zjistili, že se mýlí, nevěděli na kterou stranu prchat dřív. A nebýt toho, že se ten zubatý netvor Zamotal do opony, jistě by je všechny pochytal. Takto mu ale nezbylo nic jiného, než spokojit se s malovanými kulisami a s tím, že řádně prohnal několik opozdilců. Ti panečku upalovali. Jakpak by ne, vždy‘t šlo o život! Příště si určitě dají větší pozor a v divadle je hezkou chvíli nikdo neuvidí. Nám se ale naštěstí něco takového stát nemůže. Dneska už přece nikoho ani ve snu nenapadne, aby se bál, že na něj v divadle skočí nějaká předpotopní obluda. Nebo snad ano, co myslíte?

Že by konec světa?

  Rozbořené divadlo ani obecenstvo na útěku, to nebylo zdaleka všechno, co se oné pradávné noci stalo.

  Kousek od moře, na mohutných skalních útesech se rozkládalo sídliště pteranodonů. Byla to vlastně taková velká hnízda, na dně vystlaná suchou mořskou travou. V hnízdech pak nocovali, bavili se i hašteřili jejich ptakoještěří obyvatelé, úplně stejně, jako lidé dnes na každém obyčejném sídlišti.

  Trochu níž pod skalami, nedaleko písečné pláže, byl dokonce i malý obchůdek. Už z dálky na sebe upozorňoval velkou cedulí s nápisem: Poradím, posloužím, podle přání všechno k mání!"

  Před nedávnem si jej otevřel takový obtloustlý a poďobaný obojživelník. Tuším, že si říkal pan Mádátidal. Tvářil se převelice důležitě a k tomu také nafoukaně, protože se považoval za velkého obchodníka.

Ostatní se mu ale většinou jen smáli a pokládali ho za domýšlivého kupčíka s rybami a zeleninou. Každý druhý den totiž přivážel z vnitrozemí čerstvou zeleninu a ovoce, které potom ve svém obchůdku vyměňoval za mořské ryby. Po těch byla ve vnitrozemí opravdu veliká poptávka. Proto je obchodník i se svým žabím pomocníkem pravidelně rozváželi na malém přesličkovém vozíku do širokého okolí. Dávali přitom pozor, aby jim některá z ryb nespadla nebo ji nesebral nějaký zlomyslný mlsoun. A že takových bylo habaděj, to vám snad nemusím ani povídat.

Ukázka z knížky Saurik, můj přítel z pravěku, úvodní kapitoly ( celkem 19 kapitol, 64 stran, A4, 52 ilustrací )

***

 Pokračování příště...

Copyright by Josef Pospíchal 1994 - 2009